Vše o armádních nadhazovačích

Války způsobily a způsobují lidem neuvěřitelné utrpení a deprivaci. Ale spolu s tím, jako výsledek, byly vytvořeny různé věci, které usnadňují každodenní život. Jednou z těch věcí je právě vojenská buřinka; je čas se na něj podívat blíže.

Historie stvoření

Ta pochodová vojenská buřinka, kterou zná moderní vojenský personál, se neobjevila okamžitě. Dávno - ještě v 19. století - se u nás starali o sjednocení této důležité položky polního života vojáků. Od roku 1862 se začaly používat osobní kuželky s drátěným lukem a ocelovým poklopem. O 9 let později, v roce 1871, se začalo používat hrnce s červenou měděnou poklicí. Ve stejné době začaly jezdecké jednotky dostávat měděné hrnce na 3 porce.

Ale od roku 1895 a v kavalérii se vojínská buřinka převádí na jednomístný typ. Při výrobě takových předmětů se již v té vzdálené éře uplatňovaly normy zakotvené ve speciálně vydaných objednávkách. Nemělo by se však předpokládat, že tak důležitá položka vojenského života se objevila až ve druhé polovině 19. století. Lidé se o problém zásobování vojáků na tažení a v bojové zóně začali zajímat mnohem dříve. Dokládá to rytina „Stará doba“ od holandského umělce 17. století Cornelise Dusarta.

Armádní buřinka je na něm umístěna téměř ve středu kompozice a je zobrazena co nejpodrobněji. Je jasně vidět, že navzdory mnohem větším rozměrům, než je dnes, je design docela rozpoznatelný.

Samozřejmě později byly tyto výrobky opakovaně modernizovány a výrazně zdokonalovány. Za zmínku ale stojí ještě dřívější úpravy. Nejstarší známé nadhazovače byly používány v armádách starověké řecké politiky.

Pak byly vyrobeny z mědi a náklady na takové nádobí byly velmi vysoké. V Římě se samozřejmě hojně využívali i kuželkáři. Nebyla jediná legie, kde by nebyla součástí pochodové techniky. Již v té době přišli s možností instalace nádobí na stativ. Kotle využívaly i tzv. barbarské kmeny, ale spíše v magických obřadech.

Vojenské nádobí se ve středověku příliš nelišilo od toho, které se používalo ve starověku. Uplatňovalo se především kolektivně. V moderní době si téměř každá armáda vyvíjí svůj vlastní typ nadhazovačů. Za 2. světové války rozšířený standardizovaný vzorek. Používá se v celé řadě zemí.

Výhody a nevýhody

Každopádně všechny vzorky bowlerů lze použít nejen pro vojenské účely. Hojně je využívají turisté, myslivci, myslivci, rybáři a další lidé, kteří odcházejí z různých důvodů do neobydlených oblastí. Camping army bowlers se snadno přenášejí a používají. Lze je použít k vaření nebo ohřívání:

• první jídlo;
• druhé kurzy;
• bylinné odvary;
• čaj;
• jednoduchá vroucí voda.

K ohřevu nádobí můžete použít plynové a alkoholové hořáky, tagany, dokonce i ohně. Vzhledem k tomu, že výrobky byly původně určeny pro armádu, je jejich kvalita nepochybná. To je vyjádřeno:

• ve významném operačním zdroji;
• síla;
• minimální riziko připálení jídla;
• rovnoměrné rozložení tepla;
• optimálně přizpůsobený objem;
• rozumné náklady.

Ale jsou tu i slabá místa. Kovový hrnec se tedy snadno zanese sazemi. Zvláště v terénu je extrémně obtížné ji vyčistit. Kovové rukojeti se nadměrně zahřívají, a proto existuje vysoké riziko popálení. Podrobnější popis však lze uvést pouze u konkrétních vzorků.

Odrůdy, jejich tvary a velikosti

Vojenská buřinka, která se používá v Rusku, včetně vzdušných sil, je buď konvexně-konkávní, nebo kulovitá. Standardně je tento výrobek vybaven drátěnou rukojetí pro snadné zavěšení a pohyb. Když je buřinka na bederním pásu, je konkávní strana otočena směrem k vám.

Přistávací buřinka kombinovaného modelu s baňkou byla oficiálně přijata v září 1959. Výroba byla prováděna v továrně Krasny Vyborzhets. S drobnými nepříjemnostmi neztratila ani buřinka výsadkáře a vůbec komplet na aktuálnosti. Stále se používá v celé řadě odvětví armády. Složení soupravy je následující:

• hliníková baňka o objemu 1 litr;
• hrnec (také o objemu 1 litr) s obdélníkovou lodní přídí;
• mísa o objemu 0,5 l se sklopným uzamykacím madlem;
• kryt z plachty o hmotnosti 0,08 kg.

Přistávací souprava je určena pro 1 osobu. V porovnání s typickým univerzálním kotlem je použit silnější hliník. Proto se konstruktérům podařilo dosáhnout maximální pevnosti a dlouhé životnosti jejich výrobku. Kapacita 1 l je vhodnější pro každodenní použití než kapacita 1,5 l pro běžné vojenské vybavení. Misky na spodní prádlo jsou pohodlnější než víka misek, protože jsou hlubší a zachovávají si stejný objem.

Pozornost si samozřejmě zaslouží kuželkáři adoptovaní v jiných armádách. Francouzský přístup po velmi dlouhou dobu spočíval v použití kulatých nadhazovačů. Podobný vzorek byl poprvé použit v roce 1852. K výrobě nádobí se pak používal cín a plech. Kulaté víko by mohlo být jakousi pánví; k zajištění byl použit speciální řetěz.

Francouzská armáda však tento řetěz často odstranila, aby snížila hluk při chůzi. Téměř beze změny se v první světové válce používala klasická buřinka. Teprve v roce 1935 bylo ve Francii uvedeno do provozu obdélníkové hliníkové nádobí. Od svého německého prototypu se lišil právě svým tvarem (v Německu preferovali ovál). Verze z roku 1935 byla vybavena mísovou vložkou.

V roce 1952 byla ve Francii přijata aktualizovaná verze nadhazovače. Zachoval si svůj obdélníkový vzhled a navíc obsahuje 3 položky. Ale konstrukce sestavy podle schématu „matrjoška“ a geometrie rukojeti naznačují vliv angloamerického přístupu.

K úpravám kuželek však došlo i ve Skandinávii. Švédský armádní nadhazovač byl používán nejen v ozbrojených silách samotného Švédska, ale také v dobrovolnických formacích, které se účastnily zimní války spolu s finskými pravidelnými jednotkami.

Poté byly použity dvě modifikace - 1895 a 1940. První typ se vyznačuje velkým objemem a výškou. Za zmínku také stojí, že v roce 1895 se nádobí vyrábělo z pocínované oceli a v polovině 20. století přešlo na nerez. Rozdíl se týká i tvaru „uší“, způsobu uchycení rukojeti k víku a dalších jemností. V roce 1944 Švédové modernizovali svůj design přidáním:

• větrná clona;
• nádrž na alkohol;
• lihový hořák.

Verze z roku 1944 vyrobená z hliníku. Tento design se ukázal být tak úspěšný, že jej švédská armáda stále používá.

Ale v tehdejší rumunské a maďarské armádě se používaly hranaté kuželky, přijaté pro zásobování v Rakousku-Uhersku v roce 1912. Někteří vojáci používali i pochodové náčiní italské výroby.

Klasická finská buřinka byla vyrobena v podobě německého výrobku. Jeho velikost byla dostatečně velká, aby se do něj dala umístit speciální lžíce-vidlička. Aby bylo možné jej upevnit, jsou okraje hrnce pokryty speciálními prohlubněmi.

Pokud jde o kotle německé výroby, model roku 1931 je uznáván jako jejich klasická verze. Od vzorku z období 1. světové války se liší menším objemem (ne 2,5, ale 1,7 litru). Od roku 1943 jsme z důvodu úspory hliníku přešli na výrobu ocelových konstrukcí s "ušima".

Kromě nadhazovačů byly použity:

• přenosné ohřívače;
• skládací lžíce;
• jídelní sady 3 nebo 4 kusy.

Polský vzorek z roku 1931 (Menazka wz. 23/31) se „zúčastnil“ pouze jednoho vojenského tažení – neúspěšné protiakci proti fašistické agresi v roce 1939. V dalších letech Poláci používali munici armády, ve které se ocitli.

Poválečné polské síly zpočátku používaly přežívající zásoby starého armádního náčiní. V 50. letech se obnovila výroba modelu 23/31. Výrobky nové generace se však již nevyráběly z pozinkované oceli, ale z hliníku.

Další model se objevil v roce 1970. Od předválečné verze se lišil vzhledem „uší“, které jsou určeny k upevnění klik. Změny se dotkly také značek a počtu rozměrových značek (ponechaly pouze 1, zatímco ve staré struktuře byly 2). Úprava nadhazovače, přijatá Bundeswehrem, obsahuje:

• vlastní nádoba na potraviny - 1,5 litru;
• vkládací miska - 0,5 l;
• víko se sklopným madlem - 0,5l.

Výrobek je určen k použití jak na otevřeném ohni, tak v troubách. Je vyroben z hliníku. Suchá hmotnost je 0,48 kg. Olivově zbarvený povrch vypadá velmi pěkně.

Od povídání o úpravách kempingového jídelního náčiní, které se dají nosit donekonečna, je však na čase přejít k recenzi vlastností jednotlivých materiálů.

Materiály (upravit)

Konstrukce nerezová ocel jsou levnější než jiné možnosti. Ocelové úpravy světlo však pod vlivem ohně může plameny shořet. To se nestává příliš často, zvláště pokud kempingové náčiní používáte jen příležitostně. Lidé, kteří jen zřídka chodí do přírody, úspěšně používají vysoce kvalitní ocelové nádoby po dobu 4-5 let. Litina používá se ještě méně často: na dlouhou túru s takovým produktem je příliš těžký.

Pro ty, kteří cestují autem, však tato okolnost není příliš relevantní. Hliníkový hrnec liší se lehkostí, nerezaví a jen občas protéká kapalinou. Ale za takovou věc budete muset zaplatit spoustu peněz. Je také třeba připomenout, že recenze zmiňují nebezpečí připálení jídla. Pokud jde o titanové konstrukce, pak jsou ideální z hlediska praktických vlastností a pouze velmi vysoká cena omezuje jejich distribuci.

Jak si vybrat?

Kulovité kempinkové náčiní jsou potřebné pro lidi, kteří si nejvíce cení:

• pohodlí při vaření;
• snadné mytí;
• možnost vložit dovnitř další předměty.

Ale pro pěší turistiku je tato možnost stěží vhodná, protože je zbytečně těžká. Oválný kotlík lze snadno umístit do batohu nebo postavit do stanu. Problémem je nerovnoměrný ohřev vody.

Pokud však turisté nebo myslivci chtějí jít nalehko a jsou připraveni s velkou pílí kompenzovat potíže s vařením, není to tak důležité.

Dalším důležitým bodem je geometrie nadhazovací rukojeti. Měl by být pohodlný pro ruku uživatele. Důležité: musíte zkontrolovat, zda je rukojeť pevně připevněna. Optimální objem hrnce je 1 litr na 1 cestovatele.

Nejlepší sada - velký třílitrový bojler na vaření + litrová kopie na vaření vody. Na konkrétním výrobci v podstatě nezáleží.

Podmínky použití

Stojí za zvážení, že jakýkoli kempingový kotel můžete použít pouze po pečlivém prostudování jeho vlastností. Zkušení už dávno vědí, že drtivá většina armádních staveb je určena k jídlu, nikoli k přípravě. Ale je docela možné naplnit hrnec před túrou křehkými nebo ostrými předměty, aniž byste se museli obávat negativních následků. Někteří lidé toto náčiní dokonce používají k přepravě nedojedených snídaní nebo obědů. Musíte to nosit:

• v batohu;
• na speciálním ventilovém "crackeru";
• na opasku;
• na batohu.

Spodní prádlo a buřinka jsou k sobě připevněny pomocí speciální rukojeti. Vodítka rukojeti jsou vložena do speciálních drážek. Vzniklý kvádr lze již rozehřát na ohni nebo na jiném ohništi. Jako ohniště lze použít i pec na dřevotřísku. Při dovedném použití buřinka přinese jen příjemné emoce.

Funkce péče

Snad nejdůležitějším bodem při práci s hrncem je, jak umýt jeho povrch od tuhého oleje. Spodní část a víko se k tomu umyjí horkou vodou smíchanou s mycím prostředkem na nádobí. Mytí je nutné opakovat dvakrát až třikrát, aby nezůstaly žádné škodlivé látky. Prací prostředek můžete nahradit pracím mýdlem. Poté se hrnec vaří a několikrát za sebou propláchne.

Přípravu můžete dokončit omytím alkoholem. Někdy se bowleři brousí brusným papírem. Je to nutné, aby se přípravek nezasekával a nezanášel pískem.

Přímo v přírodě je velmi dobré mýt nádobí s pískem a přídavkem saponátu. Místo čisticích prostředků se někdy používá obyčejný drát.

Přehled armádního nadhazovače naleznete v dalším videu.